RHODOS

cesta křížem krážem a kolem dokola

Termín: 27. května – 6. Června

Kompletní mapa s vyznačením všech středisek je zde: Rhodos - mapa pláží a středisek

Několik stovek fotek z této cesty je pak na Rhodos - fotky pláží a středisek
 

Poděkování:

Úvodem tohoto cestopisu bych chtěl poděkovat dvěma společnostem, bez nich by naše cesta nebyla možná.
 
První poděkování patří společnosti SmartWings, která zajišťuje lety Praha – Rhodos a od které jdou sehnat letenky již od cca 2.000,- za osobu. Lítáme s nimi pravidelně a vždy jsme byli velmi spokojeni. Jak s cenami letenek, tak se službami. Viz. www.smartwings.cz

Druhé poděkování pak patří autopůjčovně AutoTour Rhodos, která nám na základě obyčejné objednávky přistavila úplně nový Citroen C4, který měl najeto asi 800 kilometrů. Jednání, auto i servis, kdy jsme si v polovině cesty nechávali auto v Kolymbii umýt, bylo perfektní. Viz. www.rhodos-pujcovna.cz
 

Je 9:00 a my právě vystupujeme z letadla na letišti Diagoras na ostrově Rhodos. Vítá nás krásně modrá obloha a velmi příjemná teplota okolo 25 stupňů. Letiště je malé a jsme tam skoro sami. Na zavazadla čekáme asi jen 5 minut a v 9:20 již odcházíme směrem ven z hlavní haly. Když jsme se rozhodli cestovat bez CK, trochu jsme se báli organizačních věcí. Například zda si můžeme přes internet objednat auto a spolehnout se, že na nás opravdu bude na letišti čekat. Pokud by nečekalo, byl by to problém. Nedočkavě chvátáme k východu a zjišťujme, že všechny obavy byly zbytečné. Hned u dveří na nás s cedulí s naším jménem čeká pohledná dívka z půjčovny aut Autotour a předává nám klíčky od téměř nového Citroenu C4. Typ auta jsme vybírali poměrně dlouho a zvažovali všechna možná hlediska. Po zkušenostech z Kréty, kde jsme občas měli problémy projet i s jeepem, se normálního auta trochu bojíme. Na druhou stranu, na Rhodu jsou prý všechny cesty asfaltové, případně ve velmi dobrém stavu. A hory na Rhodu nejsou. Volíme tedy pohodlí a doufáme, že vše bude ok. Když jsme auto objednávali, vyměnili jsme si několik emailů se zaměstnanci, trochu se s nimi seznámili a tak se rozhodujeme začít náš pobyt návštěvou u nich. Třeba dostaneme nějaké zajímavé tipy na ubytování. Je nám to úplně jedno, kde začneme. Do jiných destinací jsem byl zvyklý jezdit s předběžně připraveným itinerářem, na kterém jsem pracoval třeba půl roku. Když jsem se ale chtěl vrhnout na přípravu pobytu na Rhodu, otevřel jsem mapu, podíval se na ni a zase ji zavřel. Na Rhodu není prakticky co plánovat. Ostrov má cca 70km na délku a v nejširším místě má asi 30km. Kolem dokola vede jedna hlavní silnice, skrze vnitrozemí pak několik silniček typu naší okresky a pak pár polniček. Sem tam nějaká ta vesnička, několik středisek a to je vše. V tomto má Rhodos jednu velkou výhodu – je tam spousta překrásných a zajímavých míst a na žádné to není dále než cca hodinu autem. Pokud jste ubytováni okolo středu ostrova, máte to prakticky kamkoliv kousek. Ze severu, od hlavního města nebo středisek Ixia či Lardos to je trochu komplikovanější kvůli dopravě, ale ani tak to není nic hrozného. Výlety se protáhnou tak o 30 minut jízdy.

Jedeme tedy jako na první místo do Kolymbie. Středisko se nachází na jižní straně zhruba v polovině ostrova a jsme tam opravdu rychle. I když dodržujeme předpisy a jsme na Rhodu poprvé, takže cestu vůbec neznáme a spíše ji hledáme, zabírá nám to asi jen 30 minut. První, čím nás Rhodos uvítal v oblasti dopravy, byli policisté měřící rychlost. A hned druhá věc, která mne jako řidiče upoutala, je absence dopravních značek ukončujících omezenou rychlost. V praxi to vypadá tak, že před mosty či před nějakým omezením je cedule maximální rychlost 30km/h, pak následuje třeba 5km dlouhý rovný široký úsek a pak opět omezení třeba na 50. Jezdit na Rhodu je tedy spíše otázkou intuice a slušnosti. Snažili jsme se tak jezdit po celou dobu pobytu a neměli jsme problém ani jednou.

V Kolymbii prohodíme pár slov se známými a rozhodujeme se začít návštěvu Rhodu třeba právě zde. A děláme dobře. Rhodos si nás téměř okamžitě získává. Kolymbie je hezké malé středisko se spoustou hotýlků a dlouhými plážemi a nám se daří naprostou náhodou zajet do té nejhezčí části. Do dáli se táhne hezká písečná pláž, která začíná zajímavou stylovou tavernou s kompletním vybavením pro strávení hezkého dne i pro rodiny s dětmi. Přímo nad tavernou je asi nejzajímavější dominanta Kolymbie – velký kopec, na jehož vrcholu je možnost romantických procházek a výhledů na severovýchod i jihozápad. Výstup nahoru je velmi nenáročný. Po cca deseti minutách se již kocháme pohledem na pláže hluboko pod námi a obdivujeme čistotu moře. Nahoře je spousta zelených keříků a kolem dokola vede okružní cesta. Martina si pohledu již užila a chce se vrátit k autu, já chci jít nafotit ještě druhou stranu kopce. Rozcházíme se tedy s tím, že si pospíším a doženu ji. Cestu si zkracuji prostředkem zelené plochy a opět u mne vítězí nadšení nad rozumem. Velmi trnité keře jsou vyšší a vyšší. Když je mám cca do pasu a jsou absolutně neprůchodné, rozhoduji se vrátit. To mne ovšem zdržuje, já pospíchám a nedbám trnů. Fotky jsem sice pořídil, ale nohy mám celé od krve. No nic, to se zahojí.

A už jsou tu naše obvyklé dohady. V zápalu nadšení se vytrácí i mé základní potřeby a nejraději bych hned jel dále. Martina tak zapálená není a pořád má nějaké problémy. Jednou chce jíst, jindy pít, když pak seženeme vodu, chce zase na toaletu … Ach jo. Ale nějak jsme to vyřešili a vyrážíme dále. Kolymbie je hezká, ale co tam? Střediska rádi nemáme, na koupání moc nejsme a tak se chystáme na jihozápad, který vypadá relativně opuštěný. U Kolymbie ještě nakoupíme v Protonu (sít menších diskontů, velmi levní, široký sortiment) a jedeme dále. Po pár kilometrech projíždíme okolo Lindosu, a pak okolo Lardosu a jsme v zemi nikoho. Sem tam baráček, ale jinak prakticky pustina. Co nás ovšem zaráží je fakt, že nikde není žádné ubytování. Po celou dobu, než jsme dojeli z letiště ke Kolymbii, jsme neviděli ani jedny apartmány nebo jiné priváty. I v Kolymbii samotné bylo jen pár nabídek a ty ještě nebudily moc důvěru. Tedy naši důvěru. Chtěli jsme něco stylového, mimo středisko, ideálně někde na samotě s vlastní pláží nebo v kopcích s hezkým výhledem do kraje. Pokud by si někdo chtěl užívat taveren a nočního života a mít to z centra do apartmánu kousek, tak by to pro něj bylo naprosto ideální. Zatím tedy ubytování neřešíme a jedeme si užívat. Přinejhorším někde vyhodíme spacáky a přespíme venku.

Po chvilce jsme skoro na jihozápadě a silnice se stočila doprava do vnitrozemí a vede směrem na severozápad. Tam zatím nechceme, rádi bychom navštívili pláže, které jsou údajně právě na jihozápadě. Podle mapy tam opravdu jsou, jen k nim nevede asfaltka, ale prašné cesty. Z hlavní silnice ovšem vede takovýchto cest velké množství, po chvíli pak končí na nějakém políčku či u maringotky. Ale nakonec si všímáme cedule upozorňující na přírodní zajímavé území Kalamafka a rozhodujeme se to prozkoumat. Hledané pláže by měly být přesně na druhé straně tohoto území. Jsme zvyklí hodně chodit a tak chvilku přemýšlíme, že bychom si tuto oblast prošli pěšky. Kolem dokola by to měly být asi 4 kilometry. Jsme na Rhodu však první den, neznáme místní specifika a tak zůstáváme v autě a jen to projíždíme. Kalamafka je velmi zajímavá. Ze všeho nejvíce připomíná něco jako africkou savanu nebo nějakou polopoušť. Pro znalce Řecka – nejvíce se tomu podobá západní polovina ostrova Chrisi u Kréty. Rozpálený vzduch je nasycen omamnou vůní rozkvetlých rostlin, krajina je plochá a relativně přehledná a střídající se velké barevné plochy kvetoucích křovin a zlatavých políček a luk působí úžasným klidem. Chvíli se kocháme. A zároveň pečeme. Vzduch se ani nehne (tedy nepočítáme li jeho vlnění vlivem horka), sluníčko vysoko na obloze svítí a svítí a my začínáme toužit po té pláži. Nikde ovšem žádné značení, cesty se záhadně točí nebo náhle končí (jednou dokonce na skalnatém srázu nad mořem) a my se najednou ocitáme zpět na hlavní asfaltce. Celé to bylo zajímavé, cesta mezi políčky, občas lesík, jinde zaparkovaný traktor, ale přeci jen, cílem byla ta pláž. Tak další pokus. Tentokrát jsme úspěšní. Po pár minutách narazíme na velké písečné duny, kde končí cesta pro auta a pokračuje jen malá cestička pro pěší. Cestička se vine mezi dunami a po pár desítkách metrů se před námi otevírá nádherná široká zátoka. Všude je jemný písek a moře nádherně šumí. Zátoka je schovaná pod úrovní okolního terénu a to jí přidává na klidném a romantickém vzhledu. V celé oblasti jsme sami, nikde nikdo, svlékáme se a hurá do vody. Pozvolný vstup do vody je také písečný, voda je nádherně čistá a u břehu příjemně prohřátá. Chvíli odpočíváme a užíváme si klidu. Cestu zpět na hlavní silnici nacházíme bez problémů.

A kam teď? Další pokračování na jihozápad si chceme nechat na další den, takže se rozhodujeme vrátit se zpět ke Genadi, kde jsme zahlídli jakousi rukou psanou ceduli Denis apartmens. Naštěstí je na Rhodu vše blízko. Vracíme se cca 15 km a dokonce i nacházíme zmíněnou ceduli. Po cestě bylo ještě jedno ubytování, ale jednak se nám nelíbilo a jednak jsme se tam stejně nikoho nedobouchali.
 

Námi nalezené ubytování je jakýsi dvoupodlažní apartmánový dům a vypadá celkem zachovale. Na zahradě je malý domek, ze kterého se ozývá značný rozruch. Po chvíli bouchání na vchodové dveře a snahy o upoutání pozornosti nám otevírá starší bodrá žena. Anglicky neumí a tak zkoušíme pár řeckých frází. A jakmile zaslechne Domatio, tak volá manžela. Přiběhl hubený stařík, relativně nepříjemný a hned nám chtěl ukazovat apartmány. Zvyk řecký, ale jinak z Řecka neměl stařík vůbec nic. Přišel mi jak nějaký Ital nebo něco podobného. Za apartmán chtěl 35 euro. Berte nebo běžte pryč. S manželkou se domlouváme, jako kdybychom měli na výběr. Samozřejmě zůstáváme. Nu co, postel to má, balkon je tu, ledničku i vařič to má také, takže nám nic nechybí. Dáváme si věci na pokoj a jdeme se ještě projít. Cedule se chlubila ubytováním přímo u moře, tak to jdeme zkontrolovat. A opravdu, hned za velkou zahradou je moře. Široká oblázková pláž se táhne na obě strany až někam do dáli, nikde nikdo, jen moře šumí. Klid, pohoda. Během procházky pak vidíme jakési ohromné betonové kvádry, ze kterých si děláme srandu, že vypadají jako na obranu proti tankům. He he. Hned kousek vedle je pak vojenský bunkr. Po chvíli se pak vracíme procházkou zpět k apartmá. Po cestě si vychutnáváme západ slunce a odlesk zlatých polí a zbytek večera pak trávíme na terase pozorováním nasvětlené zahrady a popíjením vychlazeného pivka.

Ráno podle plánu vyrážíme opět na jihozápad. Včera jsme si všimli opuštěného kláštera přímo u silnice. Na první pohled z auta je sice vše zabezpečeno a uzamčeno, ale při podrobnějším pohledu si všímáme škvír v nedovřených dveřích a rozhodujeme se klášter prozkoumat blíže.
Protáhnout se dveřmi není problém a stojí to za to. Jakmile vstoupíte, jste na jakémsi maličkém nádvoříčku. Dnes je to již jen opuštěný objekt, ale kdysi to muselo být úžasné. Zasním se a rázem se ocitám v minulosti. Před očima mám fontánu a hlavní nádvoří, kolem chodí mniši, na stěnách i podlahách fresky a mozaiky … Stačí jen malinko představivosti a rázem jste v jiném světě. Poměrně dobře je přístupná i věž, ve které se dá po schodišti vystoupit až do samé špičky. Je to jako rozhledna. Po prohlídce okolí zase sestupujeme dolů, mě se daří dostat se ještě na kúr zdejšího chrámu, kde mne vylekalo několik hnízdících holubů a kde již nic není, jen prázdný prostor. A pokračujeme v další cestě. Jako příští cíl je pláž Prasonisi a maják. Cesta je značená poměrně dobře a po cestě nás čeká i několik zajímavostí. Večer jsme žertovali na téma tanky, dnes je ke svému úžasu opravdu vidíme. Po pravé straně, kousek od silnice, stojí asi 5 tanků a všechny míří na nás.
5 nablýskaných tanků, okolo nich vojáci a v celé posádce je velmi rušno. Asi bude lepší nezastavovat a nefotit a tak plynule pokračujeme dál. Celé velké území po levé straně vypadá jako tankodrom. Široké hladké cesty, okruhy a samozřejmě zákazy vjezdu. Po deseti minutách již parkujeme u pláže Prasonisi. Jedná se o široký písčitý spoj mezi Rhodem a malinkým poloostrůvkem. Na severní straně jsou metrové vlny a zpěněné vrcholky se blíží k břehu v několika řadách. Jižní část vypadá jako rybník. Sem tam vlnka, jinak nic. Přecházíme písek a stoupáme na malinký ostrůvek. Má tam být maják. Nahoru jde poměrně hodně lidí, jsme trochu zklamaní tím, jak je tam přelidněno. Ale čeká nás překvapení - vylezeme nahoru a jediné, co tam vidíme, jsou otáčející se lidé, kteří zjistili, že maják není za tímto kopcem, ale až za tím druhým, a to již jít ochotní nejsou. Dále nepokračuje téměř nikdo. S radostí a elánem se sami vydáváme po prašné cestě a užíváme si opětovného klidu. Chvilku z kopce, kousek do kopce, pak kousíček rovně a jsme tam. Před námi se na útesu hrdě tyčí bílý maják. Chvilku se tam rozhlížíme, kocháme se pohledem na sever, kde se pod hlubokými útesy tříští velké vlny a po chvíli jdeme zpět. Až na kopec nad Prasonisi jsme nikoho nepotkali. K majáku to bylo 30 minut, zpět také, chvilku tam, celé to zabralo něco málo přes hodinu. Opravdu hezká procházka, poslední kousek před majákem se jde po hraně, pohled na zpěněné moře dole je zajímavý.
Jižní část pláže Prasonisi je ideální pro všechny se zálibou ve vodních sportech. Půjčuje se tam prakticky cokoliv, co plave nebo může létat na laně za člunem, je tam několik škol všeho možného, co se dá dělat na hladině i nad ní, a pokud jsem si dobře všiml, tak v některých místech je třeba i 50 metrů od břehu po pás vody. Je to krásné místo lákající k odpočinku a zahálce, ale jedeme dále. Zastavujeme se v Kattavia dokoupit pár drobností a prohlédnout si vlastně nejzápadnější vesnici ostrova. I když je to zde poměrně hodně turistické a je zde jedna taverna vedle druhé, při nahlédnutí do postranních uliček se dá ještě zahlédnout původní architektura a známky běžného života.

Z Kattavie pokračujeme dále na severozápad a po cca třech kilometrech se přehoupneme přes kopec a před námi se otevírá dlouhatánská rovina, kterou lemuje široký pruh směsi travin, křovin a písečných dun. A samozřejmě dlouhá a široká oblázková pláž. Vlny jsou zde poměrně velké, ale co nás hlavně láká, je právě ta směs rostlin a dun. Jakmile jsme sešli ze silnice, objevil se opět pocit z nějaké polopouště či savany. Nádherná vůně, kvetoucí zeleň, písek, šum moře… Oblázková pláž je dlouhá několik kilometrů a dává pozorovatelům pociťovat mohutnost a nekonečnost moře. Široký pruh tmavých oblázků a do toho bijí velké vlny, které se k pobřeží blíží v několika řadách zpěněných vrcholů. Síla a mohutnost jsou opravdu impozantní. Pokocháme se pohledem a jedeme dál podél pobřeží směrem nahoru na sever. Zatravněná planina zakončená vysokými kopci po pravé straně, hory před námi a moře po levé straně. Nádherná scenérie. Po cca 15ti km se dostáváme do Apolakie. Po prohlídce této větší vesničky, skoro malého městečka, pokračujeme podél pobřeží nahoru. Hned za Apolakií začíná kopcovitý terén a mění se i rostlinstvo. Jedeme piniovým lesem a kocháme se pohledem do zeleného vnitrozemí a na hory před námi. Náhle se po levé straně objevuje ohromné údolí. Zaparkujeme auto a jdeme se podívat blíže.
 

Údolí je velmi hluboké a dlouhé a je na pohled naprosto úžasné. Zelené svahy, spousta stromů, občas nějaká skála a vše to končí mořem. Pokud tam někdy pojedete, určitě se koukněte.  A pokud nebudete mít nějaký pevný program a údolí se vám bude opravdu líbit, tak pokud se v Apolakii dáte doleva a pojedete podél moře prašnou cestou na severovýchod, dostanete se po pár kilometrech do spodní části tohoto údolí. Cesta tam ale končí a je potřeba se vrátit zpět k Apolakii.
Po dalších 20ti minutách dojíždíme k zbytkům starého hradu. Monolithos Castle. A jak tak hledáme místo na zaparkování, všímáme si malé cedulky ve tvaru šipky s nápisem Fourni Beach. Jsme unaveni a tak odkládáme návštěvu hradu a vydáváme se spoustou serpentin dolů k moři. Cesta má asi 15 km a je z ní nádherný výhled na pobřeží a všudypřítomnou zeleň. A na konci pak čeká překvapení. Jedna z nejkrásnějších pláží, které jsme na Rhodu viděli. A že jsme během pobytu viděli všechny. Nádherná písečná pláž je kolem dokola obklopena vysokými skalami a na obou stranách vybíhají do vody skalními výběžky. U vjezdu je malinká taverna a sprcha se sladkou vodou. Chvíli se kocháme a vyrážíme zpět. Cesta nabízí spoustu hezkých panoramat včetně pohledu na Monolithos. Tentokrát tam již zaparkujeme a jdeme se podívat. Vstup je zdarma a vidět jsou hlavně rozvaliny hlavních věží a paláce a vcelku zachovalé hradby. Nejzajímavější je asi zbytek kapličky s klenutým stropem, ve kterém jsou díry. Takto napsané to vypadá divně, ale fotka místo jistě představí lépe.

Je půl čvrté a začínáme řešit cestu zpět. Projet znovu to samé se nám nechce. Podle mapy je to cca 5 km do Siany, což by mělo být další zajímavé vnitrozemské městečko. A pak tam vedou nějaké cestičky vnitrozemím. Rozhodujeme se zkusit vnitrozemí. K tomuto rozhodnutí nás vede i na mapě zakreslená přehrada. Jsme zvědaví i na místní sladkou vodu. Siana není městečko, spíš taková vesnice, která slouží v této oblasti jako turistické centrum. Jsou tam hrdí na ručně vyráběné dečky, alkohol a med. To vše a ještě spoustu dalšího prodávají v malinkých obchůdcích podél silnice. Nechybí ani velký kostel v byzantském stylu. Za zhlédnutí to tam určitě stojí, mají to hezky opravené. Kromě toho je to na kopci v jižním svahu a je tam odtud nádherný výhled na část pobřeží a kus vnitrozemí Rhodu. Přímo na hraně svahu je tam několik taveren s výhledem, a pokud si dáte třeba i jen kafe, určitě to za ten pohled a nasátí místní atmosféry stojí. Potřebujeme najít tu správnou odbočku a i když si myslím, že ji máme, raději se ptám místních. Mysleli jsme si to dobře. Sjíždíme prudký svah a terénem pro jeep se snažíme dostat co nejdále. A daří se. Po chvíli jsme u zadní části přehrady. Je to tam velmi hezké a zajímavé. Přehrada je naplněná tak napůl a na první pohled nás zaujme malý kostelíček stojící těsně u vody. Jak to dělají, když je plno? Později jsme se dozvěděli, že tento kostelíček tam byl ponechán z doby před stavbou nádrže a když je plný stav vody, tak z něj kouká jen bílá kopule. Projíždíme kolem nádrže k hrázi a jsme skoro zpět u Apolakie. Tentokrát však jedeme na druhou stranu a za chvíli jsme po průjezdu zeleným vnitrozemím zpět u Genadi. Martina má chuť na něco dobrého a a tak jedeme pár kilometrů nahoru k Lardosu a dáváme si tam naši první večeři. Pak se vracíme zpět do našeho ubytování a zbytek večera opět trávíme na naší terase.

Ráno vstáváme okolo 8:00 a rozhodujeme se pro tentokrát pustit spíše na sever. Jihozápad jsme již projeli a z Genadi to vlastně ani nikam jinam nejde. Kromě toho, že bychom rádi poznali ostrov opravdu celý, zde už být ubytovaní nechceme a možnost jiného apartmánu je spíše směrem nahoru než na liduprázdném jihozápadě. Po cestě projíždíme všechny pláže a hledáme vhodné místo pro vykoupání. Jenže pobřeží tam vypadá jinak, než jsme zvyklí a než máme rádi. Místo malých a klidných zátok jsou zde dlouhé a široké písčité pláže, které sice nabízejí veškerý komfort, jako jsou taverny, lehátka, pozvolné vstupy do vody nebo půjčovny všeho možného, ale klidné a osvěžující na duchu to zde moc není. Na klasickou dovolenou super. Dokonce zde ani nejsou obří hotelové komplexy, ale spíše nižší budovy s mnoha trávníky, akvaparky, terasami, hřišti na minigolf… Až budu vybírat dovolenou s dětmi, určitě pojedu někam sem. Zatím jsme ale plni touhy po dobrodružství a jedeme dál. Máme totiž před sebou jeden velký úkol, který začíná na Rhodu být dobrodružstvím sám o sobě – najít ubytování. To, co jsme zatím dnes viděli, byly hlavně nádherné hotely. A tam se nám nechce. Pořád ještě doufáme, že zde najdeme trochu té správné řecké atmosféry a tato místa ji zrovna moc nemívají. Narazili jsme po cestě i na další hezkou plážičku. Jmenovala se Glistra, leží kousíček na jihozápad od Lardosu a tvoří ji malá písčitá zátoka z obou stran uzavřená nepřístupnou skalní stěnou. Koupat se nám však ještě nechce, tak si jen v klidu dáváme kousek melounu a zase jedeme dál.

Podél pobřeží, tak po několika kilometrech (asi 10), dojíždíme do střediska Pefki. Je to klidnější místo s kompletním vybavením a po celé délce střediska se táhnou více či méně přístupné písčité pláže a plážičky. Kdo chce, může zůstat na hlavní velké pláži, kdo chce spíše romantiku a soukromí, najde si nějakou menší plážičku v blízkém okolí. Projíždíme Pefki, vyjedeme na kopec nad středisko a pak po chvilce kochání se kousek vracíme a po hlavní silnici přijíždíme k Lindosu. Jedná se o jednu z nejvýznačnějších historických památek na Rhodu. Komplex chrámů a různých staveb se tyčí na vysoké skále nad mořem a vábí denně mnoho a mnoho turistů. My na historii moc nedáme a raději zkoušíme sjet až k moři, kde by měla být další malá hezká plážička. A opravdu, je zde. Z parkoviště se sejde pár desítek metrů k moři a je zde nádherná písečná pláž s výhledem na neuvěřitelně klidnou zátoku. Vlnky jen lehce šumí, voda v zátoce vypadá prohřátá a Martina neodolá a jde si zaplavat. Po tomto vítaném osvěžení si ještě zvenčí prohlížíme Lindos a pak pokračujeme dále. Projíždíme asi okolo 5km dlouhé pláže (pláže Vlicha, Kalathou a Masari) a silnice se pak začíná stáčet mírně doleva. My však chceme do pobřežních vesniček a tak jakmile to jde, zatáčíme doprava k moři. Cesta nejdříve vypadá nic moc a nakonec i dojedeme do nic moc vypadajícího střediska. Nehezké baráky tvoří jednolitou stěnu, bez zahrádek, bez balkonů. Jdeme se ven podívat jen proto, abychom si prohlídli tu hrůzu. Mezi dvěma domy vede úzká cesta, tak jí procházíme. A jsme velmi překvapeni. Strana, co se nám nelíbila, byla zadní část nádherné kolonády v jednom z nejkrásnějších středisek, které jsme na Rhodu našli. Haraki je vlastně půlkruhový záliv o průměru 350 metrů, kde je pár metrů široká pláž, pak pár metrů široká kolonáda se spoustou zeleně a posezení a nakonec to vše lemují hezké dvou až třípatrové apartmánky s tavernami v přízemí. Z celého místa přímo vyzařuje klid a pohoda. Zajímavý pocit pak ještě umocňují zbytky jakési pevnosti na skále nad střediskem. Dáváme si zde kávu a po chvilce relaxace jedeme dále.

Po cestě k Haraki jsem si všiml takové malé nenápadné cedulky Agia Agatha Sandy Beach. Času máme dost a tak se vydáváme odbočku prozkoumat. Nejdříve jedeme nezajímavou oblastí, ale po pár stovkách metrů nás čeká překvapení. Přehoupneme se přes horizont, projedeme okolo několika nedostavěných a polorozpadlých apartmánů a přímo před námi se otevírá jedna z nejkrásnějších pláží na ostrově. 250 metrů zlatého písku obklopeného kopci a zelení. Celí nadšení parkujeme auto a vydáváme se k vodě. Vlez do vody je velmi pozvolný, ještě 5 až 10 metrů od kraje si hrají malé děti, o něco dále plavou dospělí, všude klid a pohoda. Martina se opět koupe a i voda je prý krásně prohřátá.

Po příjemné chvilce odpočinku jedeme dále. Chceme do vnitrozemí a první odbočka je až u Kolymbie. Po cestě už nic extra zajímavého není a tak již po třiceti minutách opouštíme pobřeží a vydáváme se do zelených kopců. Krajina změnila ráz a jedeme vlastně lesem. I když trochu jiným, než jsme zvyklí. Občas nějaký listnatý strom, hlavně jsou tu pinie, bujný podrost, vysoká tráva. Ale co nás upoutalo okamžitě a nedalo se přehlédnout, byla hlavně nádherná vůně z rozpálených pinií. Po pár kilometrech narážíme na kostel s možností prohlídky. Jedná se o Sain Nectarius church u Archipoli. Je tu velké parkoviště a celý areál je přístupný pro veřejnost. Všechny budovy jsou zrekonstruované, stejně tak je nový vnitřek. Vše se třpytí zlatem a čistotou, bohužel, hned vedle oltáře je velká bedna od klimatizace. Na stěnách jsou malby, na podlaze mozaika a celkově je prostor velmi plný. Oproti kapličkám a kostelíkům, které známe z jiných ostrovů, je to trochu přeplácané. Ale na ukázku to nevadí. Atmosféru to nějakou má, je to tam celkově hezké a příjemné. A přímo před vchodem je další zajímavost. Obrovský platan s dutým kmenem, do kterého se vejde několik lidí.

 
Po chvíli pokračujeme dále a přemýšlíme, kam pojedeme. Nemáme žádný cíl, jen chceme projet část vnitrozemí. Jo a také najít ubytování. Podle mapy to vypadá, že cesta vnitrozemím je možná jen jedna. Tedy alespoň tím směrem, který chceme dnes projet. Horní část Rhodu plánujeme na později, severozápadní pobřeží také, takže zbývá jen směr dolů na jih. Dojíždíme zhruba do středu ostrova do vesnice Eleousa. Pravděpodobně to dříve bývalo nějaké správní centrum nebo významné místo. Velké náměstí je lemované opuštěnými budovami, jen kostel je nový. Opuštěné budovy jsou nezabezpečené a já se vydávám podívat dovnitř. První budova musel být nějaký úžasný palác nebo lázně. Velké prosvětlené místnosti, kolonáda, terasy, mozaika na podlaze, veliký krb… Z celého místa dýchá historie a nedá moc práce si představit život tam několik desítek let zpět.
Druhá budova mi připomíná sídlo junty v exotických zemích. Široké schody, palmy po stranách, pestré barvy. Okna rozbitá, dveře vylámané, zvědavě se vydávám dovnitř. Všude je hrobové ticho, na zemi jsou poházené zbytky nádobí, skříněk na oblečení, hromady rozbitého nábytku a v šeru dlouhé chodby se rýsují dveře do temných místností. Je to jak ve strašidelném filmu, v některé z místností začaly v průvanu vrzat dvířka a já usuzuji, že nemusím vidět všechno. Opatrně vycouvám z budovy a jsem opravdu rád, že jsem venku.
Projíždíme až k Apollonii a pak dolů na Laermu. Na mysli mám refrén z písničky I cesta může být cíl od skupiny Mňága a Žďorp. Hezká asfaltová silnička vede přes kopcovaté území pokryté ostrovy stromů a keřů a skal. Místy vede silnice skrze piniové háje tak husté, že naopak nikde nic není vidět. Na jednom místě je hned u silnice malá skalka, tak zastavujeme a vyšplháme se nahoru. A už se jen kocháme výhledem na okolní les a krásnou krajinu v širokém okolí.

Pokračujeme dál a zažíváme ještě jedno překvapení. Všímáme si malé rokle a zeleně na jejím dně. Zastavujeme a vydáváme se na prohlídku. Dole v rokli teče potok. Stěny jsou sice velmi strmé, ale za chvíli je máme úspěšně zdolané a jsme na dně. Kvetou tu oleandry, je tu zelená tráva, spousta keřů a hlavně rychle tekoucí potok s mnoha tůněmi. Voda je průzračně čistá a teplá, sundaváme si boty a chvíli se jen tak cákáme. Pozorujeme žáby, chodíme potokem sem a tam, vydáváme se kousek dolů po proudu a koupeme se v jedné z tůní.
Ale večer se již blíží a my stále nemáme to ubytování. Končíme cachtání v potoce a vydáváme se na další cestu. Po chvíli jsme zpět u Lardosu. Mysleli jsme si, že nějaké ubytování najdeme tam, ale ouha. Nikde nic. Zkoušíme jet tedy podél pobřeží do Pefki a po cestě koukáme na cedule a hledáme nějaké nabídky na ubytování. A nikde nic. Samé hotelové komplexy s pěti hvězdičkami, ale soukromé privátky nikde. Už přemýšlíme o spaní venku a vzpomínáme, kde jsme viděli nějaké příhodné místo. Vše jsme vzdali a jen chceme být z Pefki a civilizace co nejdříve pryč. Když tu si najednou na plotě všímáme malé cedulky George Apartmens. Obyčejná zahrada, jen vrata jsou otevřená, cedulka je asi 10x20cm. No co, maximálně nás vyhodí. Projíždíme zahradu a parkujeme u nějakých apartmánů. Obcházím tam kolem dokola a nikde nikdo. Nakonec nalézám někoho jak tam zametá kdesi v druhém koutu zahrady. Jdu k němu a on to usměvavý majitel. A opravdu to jsou apartmány a dokonce má volno. Cena je 30 euro za noc a tak neváháme ani chvilku.

Apartmán je kompletně vybaven, takže si v kuchyňce ohříváme jídlo a zbytek večera trávíme na terase s výhledem do rozkvetlé zahrady a dále na moře. Přímo pod zahradou je jedna z malých skrytých písečných pláží, o kterých píši výše, takže se ještě koupeme a pak už jen jdeme spát.

Včera jsme navštívili Monolithos, dnes nás čeká další kulturou nabitý den. Alespoň podle mapy. A kromě toho se chystáme na trek na nejvyšší horu Rhodu. Podle výšky to nemůže zabrat více než 4 hodiny tam a 4 zpět. To je ten nejkrajnější případ, kdy bychom museli nahoru z úrovně moře, tedy nastoupat 1216 metrů, ale to se nestane. Cesta vede nahoru poměrně vysoko.
Chceme ostrov poznat co nejlépe a projezdit ho křížem krážem. Ve spodní polovině nám k tomu chybí ještě jeden přejezd. A to je cesta z Lardosu přímo k pohoří Ataviros. Cestu Lardos-Laerma již známe a ubíhá poměrně rychle. Protože máme spoustu času, pro zajímavost zkoušíme odbočku označenou jako Dam (přehrada). Po pár minutách se dostáváme k závoře, kde se zrovna otáčí jedno auto z půjčovny. Dál jet nejde, tak necháváme auto stát a jdeme kousek pěšky. Tedy kousek, jdeme asi 50 metrů. Z malého skalního výčnělku, který slouží jako vyhlídka, vidíme, že tam nikde nic není. Jen ohromné staveniště, něco jako povrchový důl. Zřejmě úprava dna a nové hráze přehrady. Takže žádná atrakce se nekoná. Zatímco se otáčíme, přijíždí další auto z půjčovny. A jak tak jedeme zpět, potkáváme po několika minutách další. Cedule Dam asi láká a nachytat se nás nechalo opravdu mnoho.
No nic, za chviličku jsme v Laermě. Tentokrát ovšem průjezd není tak jednoduchý. Z Laermy vede několik asfaltek, ale ani jedna není ta naše správná. My máme z Laermy vyjet po prašné cestě směrem na severozápad k pohoří Ataviros. Po pár minutách cestu konečně nalézáme. I když si prvních pár kilometrů nejsme vůbec jisti, tak jiná cesta to být asi nemůže. Alespoň na mapě jiná není. Ale je to jedno. Už jsme zvyklí bloudit, takže ani naší cestu nehledáme, ale se zájmem sledujeme, kam nás dovede cesta tato. A svého rozhodnutí nelitujeme. Prašná cesta vede zprvu prudce z kopce a, což je důležité, nádherným piniovým lesem. A opět jsme ve světě nádherných scenérií, voňavého lesa a úžasného klidu. Cesta se různě klikatí, v lese jsou malé louky a políčka, místy se koruny stromů nad námi uzavírají a tvoří zelený tunel. A nejkrásnější jsou místa, kde je tímto zeleným tunelem vidět bílá masa pohoří a nejvyššího vrcholu ostrova. Jsme tímto místem opravdu uchváceni, často zastavujeme a kocháme se. Po cca 30ti minutách dojíždíme do Agios Isidoros, kam jsme měli původně namířeno a po asfaltce objíždíme spodem pohoří k zamýšlenému výchozímu bodu našeho treku – křižovatce, kde se hlavní silnice od Siany rozděluje doleva na Kritina a doprava na Embonas. Tam by měla začínat cesta do nitra pohoří Ataviros. Času máme zatím dost, výchozí místo jsme našli, a tak se rozhodujeme se podívat ještě na nedalekou pláž – pláž Glyfada. Odbočku z hlavní silnice nacházíme v pohodě. Žádná jiná tam také nikde není. Po cca 1,5 km odbočujeme doprava na Lakki a za pár minut jsme na pláži Glyfada. Tedy na pláži… je to tam zajímavé, to ano. Na břehu ještě stojí zbytky jakéhosi kostela či kaple, čisté moře se tříští o kameny velikosti fotbalového míče a celá oblast je nádherně zelená. Na jedné straně moře, na druhé vysoké vrcholky kopců. A to je asi tak vše. Panoráma hezké, přístup do vody téměř žádný. Pokud jste romantici a máte rádi hezké prostředí, určitě se tam vydejte.

Napůl nadšeni z okolí a napůl zklamáni nemožností snadného koupání (jinak to tam ale bylo krásné, mít více času, půlden by se tam určitě strávit dal), se rozhodujeme navštívit ještě pláž cca 5 km severovýchodně. Pláž se jmenuje Paleochora a na mapě je značená jako pláže dvě. Vyjíždíme na nahoru na hlavní silnici a po cca dvou kilometrech opět sjíždíme dolů k moři. Zhruba v půlce sjezdu končí asfaltka a my jedeme jakousi opuštěnou polní cestou. Asi opět bloudíme. Ale jedeme lesem a jedeme dolů. Takže jinde, než na pobřeží, skončit nemůžeme. Cesta je to poměrně náročná. Ty 3km jedeme skoro 30 minut. V předposlední fázi, kousek od moře, je sklon silnice takový, že začínám mít strach, že to pak nevyjedeme nahoru. Ale riskujeme to a pouštíme se dál. No a v poslední fázi, těsně před mořem, se sklon ještě zvýšil. Zastavuji auto a jdu se podívat, co je dále. Tak to už asi nepůjde. S autem umím věcí opravdu hodně, ale fyzika je fyzika. Toto bychom nahoru nevyjeli. Odstavuji auto co nejvíce z cesty a posledních 500 metrů pokračujeme pěšky. A opět námahy nelitujeme. Sice se nekoupeme, ale opět se před námi objevuje krása zelených skalnatých svahů ostrova. Pod svahem, kterým scházíme souběžně s mořem, je spousta malých oblázkových pláží s možností krásného koupání. Dole, kam jsme sešli, je pak louka velikosti fotbalového hřiště, za ní se tyčí skála porostlá keři a stromy a po pravé straně je malá pláž s prima vstupem do vody. Táta s klukem tam chytají ryby. Chvilku odpočíváme, pozorujeme jejich úlovky a pak se vydáváme zpět. Stojíme opět nahoře na kopci u našeho auta a přemýšlíme, kudy k té druhé části pláže. Když se dojdu podívat k hraně skály, vidím všude jen vysoké útesy. Napadá nás jediná cesta a to pěšky podél hrany útesu. Cca 50 metrů od hrany vidíme naznačenou pěšinku a tak se po ní vydáváme. Po cca 200 metrech končí v olivovém sadu. Už se chystáme vrátit, ale stále mi to nějak nedá. Při podrobném průzkumu se ukazuje, že v jednom místě jsou křoví a pichlavé keře o něco méně husté, než jinde. Radostně to prohlašuji za cestu. Martina jako obvykle děsně nadává. Pln nadšení jí vysvětluji, že může být ráda, že ji netáhnu tím křovím hustým. Odpověď neslyším, neb jsem už poměrně daleko vpředu. Ale po pár desítkách metrů křoví a tráva končí a my narážíme na zbytky betonové silnice. Martina se již vyzuřila a dokonce se jí tam i líbí. Jsme obklopeni zeleným lesem a vesele jdeme z kopce dolů. Netrvá to ani pět minut a před sebou vidíme krásnou zátoku s nádhernou pláží. Jsme tam tedy správně, jen jsme se tam dostali jinudy, než byla oficiální cesta. Bohužel, zrovna byla neděle. Proč bohužel? Pláž je opravdu velmi hezká a kdo o ní neví, ten se tam nedostane a do těchto míst běžní turisté vlastně ani normálně nejezdí. Cestovky tuto oblast prezentují jako “tam nic není“, je jednoduché tuto pláž přehlédnout. Takže pláž je hojně vyžívaná místními lidmi. Místními myslím obyvatele ostrova, protože místní ve stylu “bydlíme zde“ tu nejsou. Místo je cca 10km od nejbližší vesničky. Mezi místní se nám moc míchat nechce a tak se jen podíváme a konečně vyrážíme do hor.

Silničku do nitra hor jsme našli hned a chceme se po ní dostat, jak nejvýše to půjde. Jedno překvapení nás čeká hned na začátku – projíždíme lesem z velkých borovic, pod kterými je zelená tráva a bílé balvany o průměru 0,5 – 1 metr. Borovice mají černé kmeny, tráva je zelená a kameny bílé a celé to působí velmi zajímavě. Ale jedeme dále. Víme, že je tam větrná elektrárna a cesta má končit u ní. Už tam jsme. A ejhle, cesta pokračuje dál. Místy zpevněná, místy nezpevněná, ale k našemu údivu nás dovede až na samý vrchol. Nahoře je kulovitý radar, jakési historické místo a hezký výhled na celý ostrov. Chvilku obcházíme vrchol a koukáme všemi směry. Je to tam oplocené, ale ne jen nějaké pletivo. Hezky bytelný plot s podezdívkou a mřížemi. V jednom poli mříže chybí. Jdeme se podívat, co je tam tak cenného. A ono nic. Nahoře jsou zbytky jakéhosi chrámu nebo budovy. Jen ruiny, ale za podívání to stojí. Kdysi to musela být poměrně monumentální stavba. Kromě historie je zde i příroda – při troše trpělivosti se tu dají pozorovat nádherné velké barevné ještěrky.

Po chvíli se vracíme zpět na pobřeží. No tak trek se zrovna moc nepovedl, celé jsme to projeli autem. Ale zase nám to ušetřilo nějaký ten čas. Vydáváme se směrem nahoru na severovýchod a hned po několika kilometrech narážíme v Kritině na místní muzeum. Proč se nepodívat? Jdeme tedy do muzea. Muzeum je věnované místnímu životu a jsou zde vystavené věci od základních domácích potřeb přes zemědělské náčiní až po kroje a různé místní speciality. Vstup do muzea byl zdarma. Přímo u muzea je taverna s výhledem do údolí a na moře. Po pravé straně údolí se hrdě tyčí jakýsi hrad. Kritina Castle. Vypadá zajímavě, tak hurá tam.
 

U hradu jsme naprosto sami. Slunce nad obzorem již značně protáhlo stíny a vše je již zbarveno mírně do růžovooranžova. Pocit blížícího se večera spolu se zajímavým zabarvením oblohy a okolí propůjčuje místu přímo mystický nádech. Z hradu toho již mnoho nezbylo, ale zbytky mohutných zdí v kombinaci s mořem hluboko pod námi a výhledem na rozeklané pobřeží a malé ostrůvky vytváří úžasnou a jedinečnou atmosféru.
Pokračujeme dále na severovýchod a zapadající sluníčko nám připomíná, že na dnešek nemáme žádné ubytování. Z Pefki jsme odjeli s tím, že si něco najdeme právě v této oblasti. Cca každých 5km je vesnička a pláže. Jenže situace je podobná jako dříve. I když vlastně ne. V druhé části ostrova jsou alespoň hotelové komplexy, zde jsou hezké pláže, u nich taverny a tím to končí. Ve vesničkách žádné ubytování není, tam je téměř ani cestovní ruch nezajímá. Dojíždíme až nahoru k letišti a nic. Přemýšlíme, zda jsme něco nepřehlédli. A také přemýšlíme, co dál. Jak je ta neděle, tak mají i obchody zavřeno a nikde nikdo. U letiště se obracíme zpět a zkoušíme to ještě jednou. Nic. Žádné ubytování. Asi po deseti km nacházíme alespoň otevřený minimarket. Vede ho taková starší sympatická Angličanka. Dokupujeme něco k večeři a láhev vína. Rezignovaně už počítáme s tím, že přespíme někde venku. Normálně venku spíme rádi, v tom problém není. Ale po celém dni bychom se potřebovali alespoň umýt. Mé oblíbené pořekadlo je: „Líná huba holé neštěstí“a tak se mezi řečí ptám na ubytování, respektive si stěžuji na jeho absenci. A paní někam odběhla a po chviličce nás táhla s sebou do vedlejší taverny. Majitel, jakýsi Mike, tam má i ubytování. Starší chlápek má cca 160 cm, 100 kilo a z očí mu přímo sálá vychytralost. A rovnou nám sděluje, že noc 40, dvě noci 30. Zatím potvrzujeme jen jednu noc. Apartmán je kousíček od letiště přímo před startovací dráhou. Máme z toho trochu strach, na rámus od letadel celou noc nejsme zrovna zvědaví. Ale jsme velmi překvapeni. Z terasy sledujeme pár startujících letadel a to je vše. O letadlech vůbec nevíme. Večer si jdeme sednout k Mikeovi do taverny, dáváme si vínko a večer usínáme ani nevíme jak.
Protože jsme včera projeli oblast od Kritini až k letišti poměrně rychle a nic po cestě neviděli, rozhodujeme se to projet ještě jednou, tentokrát druhým směrem. A zjišťujeme, že jsme včera o nic nepřišli. Tedy jak se to vezme. Rhodos má i hezčí místa. Až nastane sezona, bude tato oblast jistě hezká také. My jsme zde však v době, kdy jsou dlouhé oblázkové pláže čerstvě uhrabané, jakékoliv vybavení zatím chybí a těch pár taveren, co zde jsou, vypadá prázdně a opuštěně. A ani zajímavé panorama zde není. Prakticky nikde zde není ani vyšší kopec a téměř všem pohledům vévodí elektrárna v Soroni. Na výlet to špatné není, ale pobyt zde ne. On vlastně ani není možný, protože zde chybí i jakékoliv hotely či apartmány.
Rozhodujeme se opustit pobřeží a opět zavítat do vnitrozemí. Jedeme tedy podél pobřeží okolo Soroni a podle mapy si vybíráme cestu sice nezpevněnou, ale zato prý s hezkou vyhlídkou.

Před Kalavardi odbočujeme doleva do kopců a těšíme se. A opravdu. Po pár desítkách metrů cesta začíná stoupat a před námi se otevírají zelená údolí, olivové sady a nakvetlé stráně. Z počátku je cesta dobrá, ale nahoře začíná připomínat tankodrom, který jsme viděli u Prasonisi. Svrchní půda je pryč a my jedeme vlastně jen po holé skále. Bohužel, jsou v ní vyjeté koleje a místy jsou hluboké až 30 cm. Na několika místech zastavujeme a kocháme se krajinou. Opravdu nádherné místo. Krásný výhled, klid, pohoda, vzduch se ani nehne, opět omamná vůně, sem tam slyšíme cikádu. A druhý důvod k zastávkám je cesta. Některá místa jsou tak špatná, že vím, že je projet sice zvládnu, ale zároveň si jsem vědom toho, že bych nebyl schopen se tímto místem vrátit zpět. Procouvat to nepůjde, otočit se nejde a na některých místech se k tomu přidává ještě takový sklon silnice, že by to auto nezvládlo. Již to máme vyzkoušené. V určitém okamžiku se začnou kola na prašném podkladu protáčet a hotovo. Takovéto „mezní body“ jsme projeli dva a teď už se jen tiše modlíme, abychom nemuseli někde shánět traktor nebo v půjčovně vysvětlovat, jak se to auto do té rokle dostalo.
Vnitrozemí je specifické ještě jednou věcí. Silnice, které jsou zde značeny, tvoří tak 10% toho, co tu doopravdy je. Takže i při nejlepší vůli nejde nebloudit. Ale to není důležité. Zatím nejkrásnější místa jsme vždy našli blouděním. A stejně je tomu i zde. Ale všemu krásnému je jednou konec a i my se blížíme k civilizaci. Po cca 1500 metrech velmi náročného terénu se najednou silnice propadá jak na horské dráze. Projet to zpět je téměř nemyslitelné. Opět tedy vystupujeme a vydáváme se na procházku. Sejdeme kopec, zkontrolujeme pár zatáček a zjišťujeme, že cesta bude průjezdná. Vracíme se tedy k autu, skloužeme dolů a po pár serpentinách jsme na jakési asfaltce. Velmi jsme si oddychli. Do poslední chvíle, než jsme s naší C4 překonali škarpu na rozhraní polničky a asfaltky, jsme se báli nejhoršího. Tak teď jen v klidu jedeme dále.
Cesta vede přes klidné a romantické vesničky a s tím, jak postupně stoupá, se mění i charakter okolí. Sady a louky jsou nahrazeny piniemi a po chvíli jedeme místním lesem. Jsme totiž na jednom z nejvyšších vrcholů Rhodu – Mt. Profitis Ilias. Díky nadmořské výšce cca 750 metrů tu jet tak akorát teplo. Ani vedro, ani zima. Je odsud krásný rozhled a zároveň je to ještě celé zalesněné, takže je zde i v nejparnějším létě příjemně a stín.
A kromě toho je tu také jakási chata. Vypadá jako hotel v rakouských Alpách. To, zda je hezký nebo ne, ponechávám na každém čtenáři podle jeho vkusu. Viz. fotky. Ačkoliv z terasy zmíněného hotelu je výhled opravdu hezký, my jedeme dál. Ještě se nestačíme usadit a zapnout pásy a už je tu další zajímavost. Agios Nikolaos Fontoukli – malý kostelíček z 15. století. Uvnitř jsou prý ještě původní malby. Místo je hezky udržované, mozaika u kašny a dostatek laviček a stolů k posezení z toho dělá velmi útulné místečko. Líbí se nám tolik, že po prohlídce kostelíčku zde realizujeme pod ohromným stromem ještě oběd s vyhlídkou. Protože máme v úmyslu přejet od pobřeží k pobřeží, pokračuje dále přes zajímavou Eleousu s opuštěnými objekty až do Kolymbie. Za 50 minut jsme opět na krásných písečných plážích severozápadně od střediska. Zde se ale koupat nechceme, máme vyhlídnuté a doporučené místo zajímavější – pláž Anthony Quinn.

Projíždíme tedy přímo podél dlouhých pláží a užíváme si hezkého rozhledu. Mezi Kolymbií a výběžkem s pláží Antony Quin je asi 5 km a celé to je jedna velká pláž (pláže Afandou a Traganou). Teprve na konci je skalnatý výběžek a my k němu musíme z vnitrozemské strany. Při cestě na špičku výběžku je nejdříve pláž Ladikou. Hezká malá pláž na úpatí kopce je posetá kameny velkými jako člověk. Je to velmi příjemné, protože tyto přírodní zábrany člení pláž na řadu intimnějších plážiček a celé to vypadá útulněji. Odoláváme nutkání se zde vykoupat a pokračujeme ještě kousek podél moře směrem nahoru na špičku výběžku. A jsme na malém parkovišti. Necháváme zde auto a scházíme po schůdkách do malé zátoky. Úžasné. Zátoka široká 200 metrů a dlouhá cca 250 metrů je obklopena vysokými skalami a, stejně jako na Ladiko, písečná pláž táhnoucí se kolem dokola je členěna velkými kameny a skalními výběžky. Klid, pohoda, romantika a krásná voda. A jako perlička zde přímo uprostřed zátoky kotví historická loď. Zdání starých romantických časů je maximální.
Neodoláme a zkoušíme vodu. Kromě toho, že je v zátoce voda křišťálově čistá, je i dostatečně prohřátá a plavání v této zátoce nám tak poskytuje dokonalé osvěžení na těle i na duchu.
Končíme koupání a před námi je cesta dále. Rádi bychom si užili i města Rhodu a těšíme se, jak bude večer vše nasvícené a barevné. Pevnost, staré město, přístav …

Sjíždíme tedy dolů ke středisku Faliraki a pokračujeme dál na sever. Po cestě vidíme další stránku ostrova – Faliraki je velké turistické středisko a je zde vše, na co si mohou turisté pomyslet. Velká dlouhá pláž je samozřejmostí, ale středisku vévodí jiné dominanty – velké Ruské kolo, jeřáb na bungee jumping a jakési dvě věže na vystřelování turistů na gumě. A samozřejmě akvapark, taverny, diskotéky, noční kluby. Pro ty, kdo mají rádi na dovolené ruch a noční život, je to místo jako stvořené.
Do Rhodu se dostáváme okolo 17:30. Než dojedeme k přístavu a pevnosti, je 18:30. Zrovna mají nějaký svátek a půlka města je zavřená, takže všude je chaos a doprava. No, z večerního Rhodu nebylo nic. Po cca hodině jsme kroužení městem vzdali a sjeli dolů k Paradisi k Mikeovi, večer trochu popili v taverně a šli spát. A nějaká letadla? O ničem takovém jsme opět nevěděli.

Dnešek si chceme užít trochu klidněji. Ráno naházíme věci do auta, rozloučíme se s Mikem a vyrážíme skrze celý ostrov až na pláž Mavros Kavos, kde jsme byli na samém začátku našeho pobytu. Oblast je sice opravdu na druhé straně ostrova, ale díky malým vzdálenostem a rychlému cestování to není problém. Cestu volíme nejrychlejší - po trase okolo letiště, pak k Faliraki a dále dolů k Lindosu a Lardosu. Kromě toho, že tato cesta je po rovné hlavní silnici, vede také kolem Pefki, kde se chceme znovu stavit u Johna (majitel George apartments). Vítá nás s úsměvem na rtech. Naše apartmá je stále volné a domlouváme se na ubytování do konce pobytu. Jdeme si do místního smíšeného zboží koupit meloun a vyrážíme dále k té naší cílové pláži. Tentokrát ji nacházíme hned napoprvé, ale všímáme si, že cesta ještě někam pokračuje. Vítězí zvídavost a my odkládáme koupání a jedeme ještě dále na jih. Až k jakýmsi cedulím. Podle všeho ohraničují druhou stranu tankodromu po cestě směrem na Prasonisi. I když jsme odvážní opravdu hodně, cestu dále neriskujeme. Přeci jen, strávit zbytek dovolené na policejní stanici nebo v místní vojenské posádce se nám nechce. Kromě toho, proti tanku by naše C4 moc šancí stejně neměla.
Ale pokračovat dále není potřeba. Všímáme si malinké cesty vedoucí k moři a rozhodujeme se ji vyzkoušet. Necháváme auto na hranici vojenského pásma a scházíme k moři. A pláž tam je jedna z nej pláží, které jsme na Rhodu viděli. Velká zátoka s písečnou pláží po celé délce, kolem dokola je zátoka ohraničena skalami nebo písečnými dunami a voda je nádherně čistá. Vstup do vody je velmi pozvolný, i po cca 10ti metrech je vody po kolena. Ale po pár dalších metrech se to svažuje trochu více, takže zde jde i plavat (na rozdíl třeba od pláže Elafonisi na Krétě, kde je voda tak mělká, že klasické plavání je v rozumné vzdálenosti od břehu téměř nemožné). Beru si brýle a šnorchl a jdu se zkusit podívat pod vodu. A udělal jsem dobře. Kromě hezkého okolí je to tu hezké i pod vodou. Hejna malých i velkých rybek, jehlice, spousta dalšího podvodního života… je to tu jedno z nejzajímavějších míst, na kterých jsem se v Řecku potápěl.
Střídavě se koupeme, sluníme a jíme meloun a užíváme si klidu. Ale dlouho nás to nebaví. Po dvou hodinách se zvedáme a vyrážíme dál, respektive zpět. Při jednom z přejezdů od Genadi na jih jsme si všimli odbočky s nápisem Vyhlídková cesta (Scenic Route). Vydáváme se ji tedy znovu hledat. Nacházíme ji bez problémů. Nezpevněná cesta vede do vnitrozemí k vesničce Mesanagros. Až k této vesničce je to vlastně téměř rovný úsek v ploché krajině tvořené poli a občasnými ostrůvky keřů a křovin. Pole jsou zlatá jak u nás před žněmi, kopce před námi jsou zelené a na jejich úpatí vesnička skládající se z bílých stavení. Pohled je to tak hezký, že opět zastavujeme a kocháme se.

Dojíždíme až do Mesanagros a začínáme stoupat nahoru. Nejdříve vede cesta po jihozápadní straně kopce, ale po dosažení hřebene se přehoupne a dolů se sjíždí směrem na sever. Celá cesta je opravdu vyhlídková. Směrem doprava je vidět krásné vnitrozemí, malé rokle a zelené kopce, občas je tam nějaká skalnatější oblast porostlá stromy. Při sjezdu na druhou stranu je pak vidět celá zvlněná zelená stráň svažující se k rovině vedoucí až k moři. Popis je složitý, ale představte si něco jako začátek Šumavy, akorát že se políčka neztrácejí v dáli, ale končí u moře a hladký obzor je narušen pouze občasným malým ostrovem.
Asi v půli sjezdu je hladká stráň narušena roklí s téměř kolmými stěnami. Cesta vede podél a rokle jen umocňuje nádheru okolní přírody. Za chvíli jsme dole u moře. Podél pobřeží dojíždíme do vesničky Apolakia a držíme se směrem doprava. Po necelých 20 km po nové asfaltce jsme opět v Genadi. Tedy, skoro. Po cestě si ještě před Vathi všímáme malé cedulky s šipkou a nápisem Lachaniati Windmill. Je cca 16:30, času máme dost a tak se tam vydáváme. Cesta je nejdříve sjízdná, ale po pár desítkách metrů stoupá tak prudce, že se v drobném štěrku kola protáčí a auto jako takové stojí na místě. Prakticky si potvrzuji mé obavy z předešlých dnů, kdy jsem se na některých cestách bál, že se tamtudy budu muset vrátit. Ještě že k tomu nedošlo. C4 není jeep a na některé věci opravdu nemá. Parkujeme auto pod kopcem a vydáváme se nahoru pěšky. Jen nevím, zda se nám to tam líbilo nebo zda jsme byli zklamáni. Z mlýna zbyly jen obvodové zdi. Na druhou stranu byl z tohoto místa krásný výhled do okolí a určitou atmosféru to přeci jen mělo. Naštěstí pěší cesta zabrala jen asi 5 minut, takže pozitivní pocity převážily.
 

Po cestě zpět k autu ještě fotografuji nádherného velkého motýla a pak se vydáváme zpět do Pefki do našeho ubytování. Chvilku jsme strávili na malé pláži u našeho apartmánu, chvilku jsme poseděli na naší terase a po večerní procházce střediskem šli spát.
Tak, dnes snad trochu procestujeme horní část Rhodu a podíváme se i do města Rhodos. Alespoň tak to máme v plánu. Jedeme podél pobřeží nahoru ke Kolymbii a tam doleva k Afandou. Naším cílem je slavné Údolí motýlů. I v této části je vnitrozemí hezky zelené a plné lesů. Na rozdíl od jižní části Rhodu je zde však větší podíl listnatých stromů a lesy jsou hustší. Údolí motýlů je zřejmě velmi vyhledávaná atrakce, protože jsou zde plná parkoviště aut a stojí zde i několik autobusů.

 Celé údolí je oplocené a vstup je placený. Scházíme k pokladně a ještě jednou studujeme popis oblasti. Všude píší samé superlativy o přírodě tam, o potoku, který skrz oblast protéká a o tisících motýlech, kteří prý vše pokrývají jako barevný koberec. Jak jste si asi všimli, vyhledáváme spíše klidná místa bez lidí, s nedotčenou přírodou a klidem. A tady to na to moc nevypadá. Takže probíráme vychvalované přednosti údolí ještě jednou a přemýšlíme, jestli tomu ten půlden věnovat nebo ne.
Krásná příroda – tu jsme viděli i jinde a bez lidí. Potok/říčka – tak toho jsme si také užili včetně rozkvetlého okolí, koupání a bez lidí kolem. Motýli – prý tam jsou hlavně v červenci a srpnu. Vzpomínám na včerejšek, kdy jsem si fotil toho nádherného a velkého motýla. Nakonec se rozhodujeme údolí Motýlů vynechat. Asi děláme chybu, ale lidí je tu na nás nějak moc. Chvilku se rozhlédneme ještě v objektu kláštera Moni Kalopetra, který je u horního vchodu do údolí a odkud je nádherný výhled do krajiny, a jedeme dále. Po pár kilometrech jsme opět na pobřeží pod letištěm.

Za letištěm jedeme přes Kremasti a Lalisos až k hlavnímu městu v nejsevernějším cípu ostrova. Po cestě míjíme dlouhé pláže lákající k zastavení a vykoupání, ale daří se nám odolat. Okolo poledního jsme již v Rhodu. Objíždíme město podél pobřeží až za přístav, kde je jediné volné místo k zaparkování. U přístavu jsou velká placená parkoviště, ty jsou však plná. Pokud však jedete ještě kousek, placená parkoviště končí a je zde volno. A bez placení. K branám historické části procházíme přes přístav, kde pozorujeme obrovské lodě a celkový ruch v přístavu. Pozorovat jednolitou šňůru kamionů jak se noří do nitra lodi je docela zážitek. Po pár minutách ale již procházíme kamennou bránou a jsme ve městě.
Náš dar se ztratit je neuvěřitelný. Sice jsme vešli do města, našli nějaké historické objekty a tak, ale po chvíli stojíme v jakémsi parku mimo veškeré dění, nikde nikdo a my nevíme kam dál. Začínají zde jakési polorozpadlé domky s předzahrádkami, spoustou koček a nevábným zápachem. Historické centrum zná každý, ale kdo byl zde? A zajímá nás všední život, ne oprašované památky, takže se vydáme přímo doprostřed těchto objektů. Jednu chvíli mám strach, že jdeme někomu po pavlači a skončíme v něčím obývacím pokoji, ale Martina jde nebojácně napřed. Po chvíli se vrací a prý to jde projít. Takže tam tak kličkujeme, protahujeme se mezi domy a vstřebáváme dojmy. A vypadá to, že zde opravdu lidé žijí jejich běžné místní životy. Stařenky a staříci na kolech, nahé děti v kočičincích, polorozpadlé, ale ozdobené domečky a v oknech místní obyvatelé nejrůznějšího věku. Sem tam okolo nás profrčí někdo na skútru, z oken slyšíme hádky i normální rozhovory a chvílemi máme strach, zda nám na hlavě nepřistane obsah nočníku nebo zbytky od oběda. Zajímavá zkušenost. Jsme rádi, když se odtamtud dostáváme zpět mezi turisty. Procházíme ještě staré město, navštívíme pevnost, ale celkově jsme od města Rhodos očekávali více. Má li někdo rád památky, kolonády s krámky a taverny nejrůznějšího druhu, přijde si zde na své. Nás z celého města asi nejvíce zaujalo muzeum knihovnictví, které bylo schované velmi nenápadně za neoznačenými vraty a kde bylo liduprázdno. Jako obvykle – krámky s cetkami a předražené taverny v obležení, zajímavé muzeum prázdné. Až jsme se báli tam vkročit. I když je to malé, určitě to stojí za nahlédnutí.
Ještě chvíli chodíme po městě a po pevnosti a vydáváme se zpět. Po cestě se ještě stavujeme v Lalisosu, kde je velmi hezké centrum s upravenými plážemi a tavernou předělanou ze starého větrného mlýna, a pak pokračujeme dál do Pefki. A večer je jako obvykle. Posezení na terase, trocha vínka a spát.

Dnešek je náš poslední den zde. Přemýšlíme, co dnes budeme dělat. Viděli jsme z Rhodu prakticky vše. Jediné, co nám zbývá, je zajímavost Sedm Pramenů (Epta piges – Seven springs). Balíme tedy všechny věci a loučíme se s Johnem, od kterého dostáváme na cestu několik sladkých citronů z jeho zahrady. Protože prohlídka Sedm pramenů a okolí je tak na dvě hodiny, přemýšlíme, co s časem dopoledne. A vítězí Svatá Agáta. Myslím tím jednu z nej pláží, které jsme na Rhodu našli - Agia Agatha. Dopoledne tedy trávíme sluněním a šnorchlováním na této pláži. Bývali bychom raději jeli dolů na jih, ale v den odletu volíme pohodlí a možnost sprch se sladkou vodou. Po poledni nás to přestává bavit a vydáváme se opět na cestu.

K Epta piges je to jednoduché – u Kolymbie zabočit do vnitrozemí a po dvou kilometrech doleva. Cesta je slepá, na konci náš cíl. Sedm pramenů je však nejen prameniště, ale i akvadukt a malá přehrada. Celá oblast je velmi klidná, je zastíněná lesem a vzduch je příjemně osvěžen pramenící vodou. Prohlídka začíná u taverny v nejhořejší části, kde se sbíhá několik drobných pramínků. Každý pramínek je sám o sobě malý, ale z prameniště odtéká již docela slušný potok. Ten je pak umělým korytem odveden k tunelu.

Tunel je široký cca 50 cm, vysoký cca 2 metry a je cca 200 metrů dlouhý. A je celý průchozí. Takže jen sundat boty a hurá do tmy. Tunel vede pod příjezdovou cestou a ústí na druhé straně kopce nad malou přehradou. A jako byste zde byli v jiném světě – ticho, klid, stromy ševelí, žáby kvákají, vodopád u hráze šumí … U hráze jsou schody dolů a dá se sejít až dolů na dno. Část potoka zde pokračuje betonovým korytem, podél kterého je cesta. Vydáváme se po ní a kousek jdeme po proudu. Zde už nikdo není. A také zde už není nic k vidění. Prý tady má být ještě mlýn, ale ten asi už odnesl čas. Nebo voda? Vylézáme ještě kousek na kopec nad touto oblastí a rozhlížíme se po okolí.

Po návratu k autu pak už jedeme zpět na letiště.  Parkujeme auto na parkovišti naproti odletové hale, klíčky a lísteček z parkoviště necháváme v autě a jdeme k odbavení. Letiště je téměř prázdné, jestli je tu 20 lidí, je to hodně. Čekání na letadlo nám trochu zpestřuje oznámení, že let na jeden z řeckých ostrovů byl kvůli nepřízni počasí zrušen. Doufáme, že lety na Krétu budou v pohodě. A jsou. V 18:30 nasedáme do letadla a těšíme se, až za hodinu vystoupíme v Heraklionu a začneme na Krétě další část našeho letošního putování.

 

Shrnutí

Celkem jsme na Rhodu za 9 dní najeli přes 1200 kilometrů, většinou po asfaltových silnicích. Ubytování jsme našli vždy, i když se jednalo o mimosezonu. V sezoně je problém s ubytováním asi menší, protože jsme si ve vesničkách ve vnitrozemí všimli spousty nádherných privátků, které však byly ještě zavřené. Pokud netrváte na ubytování přímo na pláži, jsou pro vás tyto vesničky naprosto ideální – nabízejí klid, pohodu, tu správnou řeckou atmosféru a, protože jsou většinou někde ve svahu, i nádherný výhled do krajiny.

Po našich zkušenostech můžeme s klidným svědomím doporučit Rhodos i rodinám s dětmi, protože řada pláží je písčitých s velmi pozvolným vstupem do vody. Na své si na tomto ostrově přijdou úplně všichni – některá střediska nabízejí veškeré zázemí pro turisty včetně nočních barů a diskoték, jiné jsou zase klidnější a působí spíše relaxačním dojmem. Klidné části ostrova vyjdou vstříc všem, kdo mají rádi romantiku a původní atmosféru. Milovníci moře si užijí překrásných pláží, které jsou zde od velkých s kompletním vybavením a zázemím pro vodní sporty, až po malé bez lidí, kde budete úplně sami. A zklamaní nebudou ani milovníci krásné přírody a památek. I když byste přijeli jen kvůli památkám, tak za 14 dní jich můžete naplánovat i několik denně. A ta krásná příroda? Ta je samozřejmostí při přejezdech kamkoliv.
 

Náklady:

Ubytování:
První dvě ubytování 35 euro, všechny další 30. Celkem 7 nocí za 220 euro.

Doprava:
Auto na 9 dní – měli jsme Citroen C4 za 360 euro, ale například Kia Picanto by byla možná již od 280 euro.
Benzín na 1200 km nás stál cca 80 euro. Auto jsme dostali přímo na letišti a zase nechávali tam. Jen jsme dojeli dle potřeby k letišti a nechali auto na parkovišti přímo naproti vchodu.

Strava:
Kombinovaná strava taverny/vlastní jídla včetně kupované vody, piva a vína byla průměrně 12,5 euro na osobu a den, celkem tedy 225 euro za dvě osoby. Nijak extra jsme nešetřili, ale ani zbytečně nerozhazovali.

Celkové náklady bez letenky: do 900 euro za oba (20 700, na osobu 10.350,-)

Cena za zpáteční letenku: Od společnosti SmartWings bylo možné zpáteční letenku pořídit od cca 5.000,- za osobu.


Výše popsaná cesta, která se nám velmi líbila a která nám umožnila poznat Rhodos opravdu detailně a objevit všechny jeho krásy, tak stála se vším všudy 15.000,- na osobu.

Petr